K procházce
Včera v 13:35 | Amia
|
Fantasy obrázky
Juj, nějak mi to tu upadá. Nepřidávám nepřidávám, kašlu na to, že? Doufám, že jsem jen v útlumu a zase se zlepším.
Do té doby, povězte o co se mám snažit nejvíc? Povídání, obrázky, fotky, hledat nějaká fešná videa? Když člověk neví, nechá si poradit ;-)
Temní elfové (10. část)
22. dubna 2012 v 0:26 | Amia
|
Temní elfové
Juhů, máme tu další část Temných elfů. Já říkala že bude brzo ;)
Navíc má krásné kulaté číslo deset a ještě k tomu vyšlo na krásný zvrat, pokud tak mohu jako autor soudit. No nic, jděte si číst. Po akci následuje opt trocha popisu.
A zvrat (snad).
Obrovskou audieční síň zalévalo namodralé světlo z mnoha magických světelných koulí, visících ve svazcích u stropu. S přibývající tmou postupujícího dne se jich rozsvěcovalo stále víc, až jich zářilo přes polovinu. Pyrus od nich při jemném zachřestění odtrhl pohled. Ne že by na světelných koulích záleželo; v Atře Robur se stmívalo brzy.
Temní elfové (9. část)
29. března 2012 v 16:07 | Amia
|
Temní elfové
Safra, půl roku! Smutný důkaz, že prostě nemám čas ani na hraní. Ale budu se snažit se k tomu dostat dřív, opravdu slibuju. Hlavně proto, že tahle kapitola je asi moje nejslabší, takže si budu chtít napravit reputaci. ;-)
Ale alespoň je dlouhá
Vysoko nad Atrou Robur kroužilo několik supů a čekalo, kdy se konečně dostanou k hostině. Dnes drowí jatka trvala nějak dlouho. Jeden ze supů vzteky zakřičel, jeho hlas se ale ztratil v jedovatých mracích, věčně se válejících nad městem, dlouho předtím než dorazil k zemi.
Hluboko pod nimi, v aréně plné pachu smrti, ukázala záhadná dívka prázdné dlaně ve výsměšném povzbuzujícím gestu. Rytíři zařvali vzteky. Pyrus se zachmuřil ještě víc. A hon začal.
Zákon
26. února 2012 v 1:48 | Amia
|
Příběhy
První nástin si napsala už v jedenácti letech, tehdy ještě perem, na papír. Byla v poslední třídě vůbec, která se dosud učila psát rukou - děti o rok mladší než ona už psali jen na klávesnici do elektronických tabulek. Připadala si výlučná, jedinečná. Byl to příjemný pocit.
V dalších letech dál v tichosti dopisovala, přepisovala, škrtala a přidávala, přehazovala papíry, měnila slova, doplňovala věty, opravovala gramatické chyby. Ke konci už téměř nemohla sehnat papír a nové tuhy do propisek; poslední pero jí přestalo psát sto stránek před koncem a už prostě nesehnala náplň. Ta, ani samotná pera, se už prostě nevyráběla.
Pouhých dvacet stránek před koncem ukrývala papíry s rukopisem v otcově sejfu. Ani ne tak proto, aby jí ho nikdo nevzal - přes takové množství škrtanců by její už tak ne moc čitelné písmo nikdo asi nerozluštil, jako spíš proto, že psaní rukou na papír bylo stále podezřelejší a čím dál přísněji kontrolováno.
Rudé nebe
9. února 2012 v 3:11 | Amia
|
Příběhy
Ležela v trávě a pozorovala rudé nebe. Stébla se vlnila v horkém vzduchu, sem a tam, tam a zpátky, pohladila po rukách, švihla přes tvář, zaclonila výhled. Rudé nebe nad hlavou tak bylo chvílemi spíš zelené, aby se vzápětí stalo znovu rudým.
Hledáme
27. ledna 2012 v 21:09 | Amia
|
Blog
Orientuje se vůbec někdo podle rubrik?
Moje rozdělení rubrik je původní, tudíž matoucí a nedostatečné. Takže teď sedím nad správou blogu a vymýšlím správné názvy rubrik, aby nebyli běžné, jaké mají všichni, a zároveň aby bylo na první pohled jasné, co se v nich najde.
Sněhové
22. ledna 2012 v 22:24 | Amia
|
Fantasy obrázky
Tak, protože léto bylo týden a zima není zima, musíme si nezbytný (a nádherný) led sníh a mráz připomínat jinak. Co bych teď dala za to být alespoň na jednom z následujících míst?
Pomsta? Jedině duel!
17. ledna 2012 v 11:09 | Amia
|
Blog
Tramtarará, uvádímě v pořadí již osmý básnícký duel. Je to tak, ti kdo vědí mohou rovnou pádit za Agrenejem a hlasovat, ti kdo neví, jděte se mrknout taky :)
Tak dlouho jsme se s Agrenejem hádali o tom, kdo je lepší básník, až jsme se, častující se smrtícími pohledy, rozhodli zeptat ostatních blogerů.
Náš malý dueleček si získal takovou podporu, že od té doby se čas od času pokoušíme opět dokázat, který je lepší (a pořád tvrdíme, že je to ten druhý). Pokud chcete ovlivnit výsledek, podívejte se SEM, přečtěte si obě zatím anonymní básně a v anketě pod článkem zahlasujte, která se vám více zalíbila.
Budeme rádi :)
(Konec článku)
Pravopisné lahůdky
19. prosince 2011 v 0:23 | Amia
|
Jinakosti
Miluju češtinu a její gramatiku. Je tak nádherná a dokonale záludná a můžete vyjádřit snad vážně všechno a... a vzpomněla jsem si na pár nádherných chuťovek ohledně našeho pravopisu.
Schválně, přiznejte se, víte o všech? ;)
Projekt Dopiš příběh: Následník
4. prosince 2011 v 14:45 | Amia
|
Příběhy
Aneb Hon na čaroděje
Tato povídka patří do projektu Dopiš příběh, prapůvodně u Siwy.
Začátek tohoto příběhu naleznete pro změnu u Agreneje, konkrétně ZDE
Trooošinku se mi to rozjelo víc než jsem měla v úmyslu, ale tak co. Zvládnete dočíst až do konce? ;-)
Temní elfové (8. část)
26. října 2011 v 22:18 | Amia
|
Temní elfové
Ach jo, vážně bych se měla naučit zkracovat. No nic, přináším další kapitolu spolu s ,,novinkou" - přeci jen, potřebuji nalákat dakší čtenáře pokud možno, dělím tedy odstavce na mezery. Nemám to ráda, ale uvidíme jak se to osvědčí ;-)
Aréna, jejíž písek byl více než z poloviny zbarven krví, skoro neznatelně utichala. Největší vřava byla vždy na začátku, když otroci pochopili k čemu byli vybráni, diváci se rozhodovali na který tým či jednotlivého jezdce si vsadit a tak dál. V tuhle chvíli už byly sázky zastavené, sporadické publikum si hřiště všímalo jen na půl oka, otroci až na to málo, které bude utraceno při uklízení, pobiti, a jejich hlavy jako důkaz visely na stanovišti týmů. Dokonce i equu byli příjemně nažraní.
Temní elfové (7. část)
18. září 2011 v 2:49 | Amia
|
Temní elfové
Na dveře se ozvalo vystrašené zaklepání a Pyrus se vytrhl ze spánku. Nad městem už dávno vládl den, i když přes běžně šedivou oblohu nebylo poznat, kolik je hodin. Se zavrčením se zvedl, protáhl tělo polámané po noci strávené v křesle a tak, jak byl, v šatech ze včerejška, se vydal ke dveřím.
,,Co?" vyštěkl, jakmile je rozrazil. Za dveřmi se krčil jeden z osobních otroků jeho starší sestry Glissy, podle obojku s jejím osobním znakem, který měl člověk kolem krku.
,,Má - paní Glissa Vás nechává pozdravovat, a - a zve Vás, abyste se k ní připojil při sledování shakhtily," vykoktal otrok a instiktivně se přikrčil před ránou, když Pyrus zvedl ruku. Elf ale jen zadržel dveře, aby se znovu nezabouchly a na vteřinu se zamyslel. Hra, na kterou ho sestra zvala, byla mezi jeho lidmi velmi oblíbená, zarazilo ho něco jiného. Vždy, když nejstarší Urianovy děti zvaly kohokoliv kamkoliv s ,,pozdravy" a žádostí formulovanou jako prosba, nic dobrého za lubem neměly. Nic po čem by následovala krev, tedy většinou, obvykle si jen chtěly povyrazit a často se vzájemně předháněly, kdo svou oběť zesměšní více. Nakonec ale pokrčil rameny. Co může být horší než vrátit se z loupežné výpravy bez lupu? Zkontroloval meč, vzal zařízení které hodlal znovu vrátit na jeho místo a pokynul otroku aby ho vedl.
Odhalená
13. září 2011 v 21:40 | Amia
|
Příběhy
,,Lio, pojď sem! Mám pro tebe další úkol."
Slizák. Usmívá se tím svým způsobem, který mi naléhavě vnucuje pocit, že mu z huby kape sliz, hlen a hnis a všechno to stéká přímou cestou na mě. Jak jsem mohla být tak hloupá?
,,Zlatíčko, tenhle se ti bude líbit. Tentokrát žádné mrzačení."
Můj nekonečný příběh
3. září 2011 v 23:39 | Amia
|
Příběhy
Probudilo mě slunce, tančící mi po tváři. Po delší době na dnešek hlásili opět teplo.
Slastně jsem se protáhla a vyhrabala se z postele. Vyhlédla jsem z jediného okénka, které jsem ve své věži měla a které bylo přímo nad srázem, takže jsem slyšela řeku pod sídlem i vodopád kus vlevo, výhled se mi jinak rozprostíral zdánlivě donekonečna.
S úsměvem jsem se vyhoupla na parapet a skočila přímo dolů. Za letu jsem nechala rozvinout křídla a zamířila k řece.
Dopiš příběh: Věž
Bystřiny a jiné vodstvo
27. srpna 2011 v 13:20 | Amia
|
Fotografie
Já prostě miluju léto a bezvýhradně zbožňuju vodu. Jedno jestli je mělká nebo hluboká, stojatá nebo tekoucí, sladká nebo slaná... Možná jedině splašky mi na obličeji nevyvolají úsměv.
Ten pocit, když vám po kůži proudí voda. Když jste ponořeni pod hladinou, před víčky vám tančí lámané sluneční paprsky a vy jen saháte kolem sebe, pohybujete a kroutíte hlavou a kolem vás je voda, voda, jenom voda...
Chtělo by to báseň, protože ta vyjadřuje pocity lyrického subjektu, subjektu protože ten pocit je prostě jen jeho. V takovýchto chvílích opravdu lituji, že neumím psát takové básně, aby byly hodny toho názvu.
Dopiš příběh: Starý lunapark
Falešné naděje
17. srpna 2011 v 21:39 | Amia
|
Příběhy
No tak, co bude? Už tady trčím celý den, docela nelibě to tu voní, jinak ticho, tma a hlavně nuda. Těšil jsem se, že se konečně dozvím, co tu dělají, jenže zatím jen tak sedím na místě a dělám... nic. Přitom všechno začalo tak krásně.
Návrat... kam?
13. srpna 2011 v 12:39 | Amia
|
Příběhy
Šedivé paneláky, lemující cestu k autobusové zastávce, se nade mnou skláněly a snažily se co nejvíc zakrýt oblohu. Ne že by na tom extra záleželo, nebe samotné bylo stejně šedivé, možná ještě víc, než ony výtvory moderní doby, a v některých místech spolu úspěšně splývaly.
Odtrhla jsem oči od oblohy a nastoupila do autobusu. Cvakla jsem si lístek (falešný), prošla až dozadu a usadila se na trojsedačku u okna. Ne že by na tom záleželo, sklo bylo poškrábané a špínou zanesené tak důkladně, že ani mytí již nepomáhalo a smog města na něm vytvořil trvalý našedlý nádech. A to vyjíždí z okraje a poté rozváží cestující po blízkých vesničkách, kde to přeci jen není tak strašné.
Zde hledá 
