Kapitola sedmá

31. ledna 2010 v 13:52 | Amia |  Leaena

Uvnitř



Do jeskyní vstupovali kvůli úzkému vchodu po jednom, s vytasenými zbraněmi. Goldas a Dayer s meči, Selunne s válečnou sekyrou, Paucitas s bastardem[1], Garator s lukem, sice skloněným, ale s šípem připraveným na tětivu a Leaena s šavlí.
Ze tmy začali po chvíli vystupovat obrysy jeskyně. Na pověsti a vnější velikost hory byla překvapivě malá a kromě několika kamenů úplně prázdná.
,,Co je?", zamračil se Goldas a sklonil meč.
Všichni se s nechápavým výrazem rozhlíželi po malé sluji. Jen Garator se soustředěným výrazem procházela kolem stěn.
,,Nemůže mít dva vchody?" zeptala se Leaena.
,,Ne. Jsme tu správně, ozval se jakoby odnikud Gařin hlas, než stačil odpovědět někdo jiný. Vzápětí se dívka vynořila zpoza jednoho výčnělku a mávla na ostatní, aby šli k ní.
,,Je to dobře skryté, ale najít se to dá", ukazovala na kus skály za sebou. Když ji všichni dál nechápavě pozorovali, s povzdechem se obrátila a vrátila se ke stěně. Těsně před ní se trochu sklonila… a zmizela jim z dohledu.
,,Tak na co čekáte?", ozval se dívčin hlas znovu jakoby odnikud.


Ostatní se po sobě nervózně podívali, takže Leaena se za Garou vydala jako první. Až když stála těsně u skály, všimla si nízkého průchodu dál do nitra hory, skoro neviditelného v panujícím šeru a téměř jednolité barvě skal.
Prošla jím tedy a když se znovu narovnala, zalapala překvapením po dechu. Nacházeli se na jakémsi balkonu, trčícím ze skály nad nehlubokou propastí, sahající nejvíce nějakých sedm metrů pod úroveň země. Co bylo více udivující, byla výška jeskyně. Stěny se zvedaly vysoko nad ně a nejvyšší část stropu se ztrácela ve tmě.
Vypadalo to, že hora je vlastně dutá, tak obrovské rozměry měla jeskyně. Bylo v ní několik přirozených oken, kterým dovnitř pronikalo sluneční světlo, ale osvětlení poskytovaly hlavně pochodně, rozmístěné v pravidelných intervalech. Nejvyšší byla umístěna skoro padesát metrů nad jejich hlavami.
Vpravo od nich se u stěny skály vinul úzký mostek, vedoucí dolů do prohlubně. Jakmile se na přirozeném balkonu shromáždili všichni a patřičně si prohlédli jeskyni, vydali se po něm dále do nitra hory.
Kousek za balkonem se začal svažovat prudčeji a než se dobrodruzi nadáli, stáli na dně. Téměř všemi směry od nich se táhli nepatrné stezky, vedoucí do různých částí jeskyně.
,,Kudy teď?", zašeptal Dayer.
,,Řekla bych že tudy", ukázala Selunne na stezku, vedoucí mírně vlevo od nich ,,Zdá se že vede k průchodu, kterým se dá projít až dolů."
Paucitas se znovu ujal vedení skupiny a jako první vykročil po cestě. Ostatní jej následovali, přirozeně rozestavení do jakési útočné formace ve tvaru šipky. Jak se vzdálili od stěny, směr cesty určovali pouze podle stezky pod jejich nohama a pochodní rozestavených v pravidelných intervalech od sebe. Jak kráčeli, obklopovalo je ticho až na občasné zavrzání jejich bot či hlasitější nádech. Připadali si, jako by pluli uprostřed tmy, ze které se sem tam vynořují hořící pochodně. Přízračné ticho navíc vzbuzovalo dojem, že jsou sami na celém světě, světě, který navíc tvoří jen oceán tmy a osamělé hořící body pochodní. Po chvíli Leaena zpozorovala, že zatímco Paucitas a ona jdou s cílevědomostí v obličeji pevně k cíli jejich cesty, ostatní začínají zaostávat. Gara, která šla na začátku těsně za ní, teď s bolestivým výrazem zírala na pochodeň okolo které právě prošli a nehýbala se. Goldas a Selunne se se stejným výrazem ještě pohybovali, ale stále pomaleji a dívku vůbec nevnímali, jakoby tam nebyla. Dayera neviděla vůbec.
,,Paucite!", vykřikla vyděšeně. Muži jako kdyby chvíli trvalo, než ji zaslechl. Když se otočil, vypadal, že neví proč to vlastně dělá. Leaena se k němu rozeběhla a hrubě jím zatřásla.
,,Paucite! Vzbuď se!"
Po chvíli, která dívce připadala jako věčnost barbar pevně zavřel víčka a zatřásl hlavou. Když je znovu otevřel, okamžik ji ještě nevnímal, jakoby se probouzel z těžkého snu.
,,Co…?", zmateně se rozhlížel, než nakonec zaostřil na dívku před sebou.
,,Pomoz mi je vzpamatovat", mávla Leaena rukou ke zbytku družiny a pustila ho. Zvedla ruku a nad hlavy se jim vznesla koule čarodějného světla. Vypustila ještě dvě a oba s Paucitem se dali do probouzení ostatních.
Všichni se shromáždili v hloučku pod světelnými koulemi.
,,Musíme rychle do chodeb", pronesla Leaena ,,Tady je, zdá se, koncentrována nějaká magie zastírající myšlení a zatemňující rozum. V chodbách by to mělo být lepší."
Nato v sevřeném hloučku, nedbajíce na nic kromě cíle cesty, vyrazili znovu.
Konečně se před nimi ze tmy vynořila stěna jeskyně a posléze i černý otvor, vedoucí dále.


[1] Také Jedenapůlruční meč.
Své jméno získal podle skutečnosti, že stojí kdesi mezi obouručním a dlouhým. Má dvojité ostří a dlouhou rukojeť, kterou lze uchopit oběma rukama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | 1. února 2010 v 15:40 | Reagovat

Začíná to být opravdu velmi zajímavé,těším se na příští díl:)

2 leaena09 leaena09 | 4. února 2010 v 21:32 | Reagovat

víš že takhle se my čte mnohem ¨líp - a taky mě o dost víc baví
jen škoda že už jsem to jednou četala - kecám sem ráda že to čtu jako první a sakra  * neposlala jsem ti komentík 13kap. sakra to mě zejtra si rozcupuješ co??

3 leaena09 leaena09 | 7. února 2010 v 12:49 | Reagovat

notak de je další kapitola??

4 Nojmik - Toren Nojmik - Toren | Web | 11. dubna 2010 v 18:35 | Reagovat

Super, první kouzlo a zrovna past! Ještě, že z toho tak lehce vyvázli...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama