Kapitola šestá

24. ledna 2010 v 22:56 | Amia |  Leaena

Obří jeskyně



Noc u ohně se nakonec protáhla. Jakmile hostitelé zjistili, že Leaena umí kouzlit, už tak téměř oslavná večeře se změnila v oslavu se vším všudy. Víno a Krev divočáka tekly proudem a Leaena udivovala drobnými kouzly pro pobavení.
Ani ostatní dobrodruzi nezůstali stranou, každý měl něco, co ostatní zajímalo. Proto, když vyšlo slunce, všichni ještě spali.
První se probudila Selunne, která včerejší noci pila nejméně. Okamžik mžourala do šera stanu, než se vyhrabala z lůžka a probudila Paucita: ,,Hele, šéfe?"
,,Co?", zabručel v polospánku.
,,Brzo bude poledne."
,,Co?!"


Paucitas vyběhl ze stanu a zahleděl se na oblohu. Víc jak polovina tábora ještě také spala, ale nebylo pochyb, že není ,hodina po svítání´.
,,Super", zabručel Paucitas. ,,No nic, tak holt vyrazíme v poledne. Jeden nebo dva dny budeme muset jít i večer, ale to snad nebude takový problém."
Selunne mezitím probudila i ostatní dobrodruhy.
Jakmile se všichni víceméně probrali, vydali se ještě jednou k jezeru, aby naplnili měchy na vodu a pravděpodobně naposledy na delší dobu osvěžili.
,,Ještě zajdu za Dariem, poděkuju za pohostinnost a oznámím, že odcházíme."
Družina Paucita sledoval, jak odchází k velitelovu stanu a mizí v něm.
,,Docela by mě zajímalo, jak se seznámili", pronesla Gara.
,,Třeba spolu cestovali když byli mladí nebo tak něco", zamyslel se Dayer.
,,Paucitas zase tak starý není, když byl mladý Darius, musel být ještě dítě", zavrhl to Goldas.
,,Nakonec je to jedno",odvrátila se Gara, ,,alespoň jsem jim nemuseli sáhodlouze vysvětlovat kam a proč jdeme, nebo si cestu probíjet."
Paucitas se mezitím vrátil, i s velitelovým synem po boku. Daren jim pokývl na pozdrav a mávnutím přivolal další tři muže.
,,Kus nás doprovodí, Darius si to přeje", vysvětlil Paucitas a všichni se vydali na cestu.

,,Aa, pořád mě bolí hlava", postěžoval si Dayer, když se čtvrtý večer utábořili.
Daren se svými muži je opustili hned první den, jakmile začala tráva řídnout. Družina pokračovala dál k Obřím jeskyním.
Selunne využívala svých hraničářských schopností a hledala nejkratší cestu přes kopce. Hned třetí den trávou začal prosvítat písek a než nastal večer, putovali písečnou částí Pustin. Teď byl čtvrtý den od doby, kdy opustili Dariův tábor a podle Selunne i Paucita jim už zbýval jen jeden.
,,Neměl jsi toho pít tolik", přísně se na Dayera zadíval jeho otec.
,,Nikdy předtím jsem nesměl, tak se nediv", zamračil se na něj nazpět Dayer.
,,Teď už je to stejně jedno", zastal se mladíka Paucitas. ,,A musím jim přiznat, že víno mají docela silné, i mě trochu druhý den bolela hlava."
,,Já ji měla jako střep", zabručela Gara ,,ještěže na mě nic nepůsobí moc dlouho."
,,Pěkně děkuju.", ušklíbl se na děvče Dayer.
,,Hlavně se z toho vyspi Dayere, zítra už totiž dorazíme k cíli", pronesla Selunne .
,,No jo, no jo", zabručel mladík a uložil se ke spánku.
Leaena ještě kolem tábora jako každý večer rozmístila jednoduchá kouzla, která je měla vzbudit při případném nebezpečí a zatímco se ona i Gara také uložily ke spánku, Selunne s Paucitem a Goldasem vytáhli z vaků sušené maso a dali se do jídla.
Nakonec si i oni lehli a Goldas se postavil na první hlídku.
Druhý den k večeru, pátý od jejich odchodu z tábora a jedenáctý jejich putování, konečně dorazili k Obřím jeskyním.
Hora vypadala přesně tak, jak popisovala legenda. Všude kolem byli jen písečné Pustiny a z nich se zvedala osamělá hora z tmavého kamene, působící jako pěst na oko.
Vyzařovala z ní zvláštní, zlověstná aura, která je všechny nabádala k tomu, aby se otočili a odešli a už nikdy se nevrátili.
Jak se blížili, ten pocit byl stále intenzivnější. Ale jakmile se konečně dostali až ke vchodu, nadobro zmizel. Teprve teď si všimli jiné věci; lehký větřík, který je provázel už od začátku Pustin, zde utichl a s ním všechny zvuky. Panovalo kolem nich mrtvé ticho, nenarušené ani zvukem jejich dechu.
Nervózně se po sobě podívali, když Goldas strčil do Selunne a ukázal na vchod do jeskyní, tyčící se před nimi. Všichni se podívali po směru jeho natažené paže a stejně jako on zpozorovali, že skála má přibližný tvar lidské tváře. A do tmy jeskyní se vcházelo jejími otevřenými ústy.
Nakonec Paucitas porušil tísnivé ticho, zašeptal ,,Tak jdeme.", a jako první vešel dovnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | 25. ledna 2010 v 10:02 | Reagovat

Takhle mě napínat,to se nedělá:D,ale jinak povedený díl:)

2 Nojmik - Toren Nojmik - Toren | Web | 11. dubna 2010 v 18:31 | Reagovat

Páni, taková skála...:D Je to super! Zajímá mě co najdou uvnitř, snad se jim nic nestane!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama