Duben 2010

Wrath of the Lich king

27. dubna 2010 v 1:56 | Amia

Další pro mě staré video. Znovuobjevila jsem ho v mailu, tak ho sem dám
A ano, vím, je z World of Warcraft  ;)




Slovo do pranice - je lepší ten meč, nebo ten drak? Já říkám že meč.


Kapitola osmnáctá

19. dubna 2010 v 22:52 | Amia |  Leaena
Tak, s jednodenním zpožděním kvůli víkendové zaneprázdnosti :)

A navíc, myslím že se mi nepodařilo splnit adresátčin požadavek ohledně toho, jak by měla tato kapitola vypadat, takže se ti tímto omlouvám.
No, ona je celá taková... eeh... Posuďte sami.



Nečestný


,,Tati..." zašeptal Dayer, upřeně hledíc na otcovo tělo. Hluk boje kamsi odplul, zůstal tu jen jako nezřetelný šum na pozadí. Po době, která se mu zdála jako věčnost, ale ve skutečnosti uběhlo jen pár vteřin, zaslechl něco jiného. Snad zacinkání řetězu.
Tupě se ohlédl za sebe a spatřil tak Paucita, jak se pomalu belhá k trůnu a táhne po zemi řetěz připoutaný k noze. Dayer bezduše sledoval, jak se barbar namáhavě škrábe na stupínek, bere odhozenou sekyru a dobývá se do tajné schránky v jedné noze trůnu. Jakmile ji otevřel, ozvalo se zaječení. Paucitas si toho ale nevšímal, cosi ze schrány rychle vytáhl a pozvedl nad hlavu sekyru. Těsně předtím, než se ostří dotklo artefaktu se vše ponořilo do tmy.

Kapitola sedmnáctá

11. dubna 2010 v 22:40 | Amia |  Leaena

Goldas


Dveře se neslyšně otevřeli a dobrodruhům se naskytl pohled na nejpodivnější místnost, jakou kdy viděli.
Byla oválná, uprostřed rozdělena dvěma sloupy. Dveře kterými přišli a které se za nimi opět stejně neslyšně sami zavřely, byli umístěné v delší části stěny a ony sloupy stály přesně tak, aby jim ohraničovaly pohled a museli pohnout hlavou, jestli se chtěli podívat do jiné části místnosti. Vpravo a vlevo od nich byli v začínajícím oblouku menší dveře, tentokrát zašle modré. U stěn byli v pravidelných rozestupech sošky znázorňující Juan-ti v různých polohách, ovšem v lidské velikosti a mezi nimi sem tam ležely nějaké pytle nebo vaky, truhlice a povalující se lebky nejrůznějších tvorů. Na sloupech a za sochami visely na stěnách rudé sametové závěsy se zlatým vyobrazením snad svatých symbolů a hrdinných skutků jednotlivých Juan-ti. Přímo naproti dveřím byla podlaha vyvýšená o schod a uprostřed stál koberec, jehož kopie byli i nahoře a na něm zlatě zdobený trůn. A vedle něho stál...
,,Jste hlupáci" pronesl Paucitas rezignovaně.
,,Zase ty?! Tentokrát..!"

Kapitola šestnáctá

5. dubna 2010 v 1:59 | Amia |  Leaena
Jo jo, pozdě. Ale na svou obhajobu mohu říct, že jsem ji začala psát až v půl jedné a vzhledem k tomu že jsem stále nešla spát, je pro mě vlastně ještě neděle. :)
Pro pořádek, ke každé kapitolce počínaje asi pátou jsem adresátce Leaeně poslala i písničky k dotvoření atmosféry. To už doplňovat nebudu, ale pro tuhle konkrétní si prosím pusťte...
A teď už, hurá na další kecací kapitolu :)

Ps: atmosféra musí být. Takže počkejte na tmu, zhasněte a počtěte si.


Podzemí chrámu


Tma je pozřela, ochutnala a zanechala v nicotě. Tlačila na víčka i uši, až neslyšeli ani tlukot vlastního srdce a mohli se jen domýšlet, co je kolem nich, nad nimi, pod jejich nohama. Každý z nich zůstal sám jen s tím, co mu zanechala jeho vlastní mysl, obrazy plujícími kolem a vyvolávající další představy, které byli jiné než ty předtím ale o nic méně cizí. Teprve když už začali pochybovat že kdy byli jinde, s někým, viděli něco jiného než tmu a představy, se ozval dětský, dívčí hlas.
,,Mysl ráda zahrává si s tím, kdož dovolí jí to. A pokud ten tak učiní, pak běda mu."
V ten samý moment se zažehli pochodně na stěnách a ozářili malou holčičku v obyčejných, trochu umazaných šatech, ve kterých dobrodruzi často vídali děti vesničanů, s vlasy svázanými do jednoduchého copu. Všech pět na ni zíralo neschopno slova.