Kapitola osmnáctá

19. dubna 2010 v 22:52 | Amia |  Leaena
Tak, s jednodenním zpožděním kvůli víkendové zaneprázdnosti :)

A navíc, myslím že se mi nepodařilo splnit adresátčin požadavek ohledně toho, jak by měla tato kapitola vypadat, takže se ti tímto omlouvám.
No, ona je celá taková... eeh... Posuďte sami.



Nečestný


,,Tati..." zašeptal Dayer, upřeně hledíc na otcovo tělo. Hluk boje kamsi odplul, zůstal tu jen jako nezřetelný šum na pozadí. Po době, která se mu zdála jako věčnost, ale ve skutečnosti uběhlo jen pár vteřin, zaslechl něco jiného. Snad zacinkání řetězu.
Tupě se ohlédl za sebe a spatřil tak Paucita, jak se pomalu belhá k trůnu a táhne po zemi řetěz připoutaný k noze. Dayer bezduše sledoval, jak se barbar namáhavě škrábe na stupínek, bere odhozenou sekyru a dobývá se do tajné schránky v jedné noze trůnu. Jakmile ji otevřel, ozvalo se zaječení. Paucitas si toho ale nevšímal, cosi ze schrány rychle vytáhl a pozvedl nad hlavu sekyru. Těsně předtím, než se ostří dotklo artefaktu se vše ponořilo do tmy.


Širé travnaté pláně, vlnící se tráva ve větru a téměř neviditelná stezka vinoucí se mezi pahorky. Zalité chladným světlem a beroucí trávě i všemu kolem většinu barvy, bez měsíce na obloze, na obrovské černé ploše bez jediného kazu. Naprosté ticho, neexistence zvuku.
Pozorovatel přejel očima pláň a náhle si uvědomil sebe sama. Na něco si vzpomněl a v zorném úhlu se objevilo cosi bílého. Chvíli trvalo, než mu na mysl přišlo slovo. Ruce. A pak nohy, hlava... tělo. Kolem byly čtyři další, každý vypadal jinak, ale určitě patřili k sobě. Když přiměl nohy k pohybu, ti další tak učinili také. Ale než se stačili přiblížit, krajina se
změnila.
Obloha se náhle ohromně rychle přiblížila, pohltila je a stejně rychle se zase vrátila, jenže kolem už nebyla pláň, ale kamenitá zem, ohraničená tmou. Před pozorovateli ležela na kamenech další postava, zhroucená do sebe.
,,Nech je jít"
,Zvuk´ pomysleli si pozorovatelé, ale bez údivu nebo čehokoli, nad náhlým rozpomněním si na další aspekt.
,,Nech je jít" opakovala postava a zvedla hlavu. Věděli, že o ní něco ví, ale zatím se jim nedařilo zjistit co.
,,Udělám cokoliv, jen je nech jít"
pronesla znovu postava.
,,Dovolila jsem ti tu bláznivost a teď mě zrazuješ?" pronesl jiný hlas, znějící jako trny a krev.
Chvíli bylo opět ticho, než postava znovu promluvila.
,,
,Dovolila´..? Ale -"
,,Nikdy jsem tě nepustila ze zřetele." přerušil ji znovu ten hlas
,,Nikdys nebyl ,,volný" "
Postava zavyla a zabořila tvář znovu do kamení a obraz se pokřivil. Tma kolem nich se přes ně přehnala a když se vrátila, zem byla opět travnatá.
,,Mami" ozval se radostný dívčí hlásek a kolem se prohnalo malé děvče v obyčejných šatech a vlasy spletenými do copu. Odnikud se vynořila žena a dítě objala. Obraz se pokřivil a jakmile se opět vyrovnal, obě leželi na zemi, pohlcené namodralou září nepouštějící k nim čas.
,,Udělej co po tobě chci a pustím je, nechám je žít, bez vzpomínek na tebe. Odmítneš-li či úkol nesplníš, zemřou"
ozval se hlas jako trní a krev, náhle je obklopujíc ze všech stran
,,Přiveď mi lidského hraničáře a bojovníka a zloděje, mága a bojovníka, náležející jiné rase. Chci své oběti Paucite a chci je brzy."

Strašlivý jekot protrhl vzduch a Leaena jen tak tak uhnula ráně mířící jí na hrdlo. Útočník vzápětí padl mrtev k zemi protože mu nastavila šavli, takže se na ni nabodl. Přelétla pohledem místnost, strnulou v pohybu.
,,Purgo eos!" vykřikla a povedlo se jí zasáhnout Ophis, s jekotem se řítící na Paucita. Kouzlo ji
zasáhlo přímo do hrudi a vychýlilo z dráhy, takže barbara sice plně nezasáhla ale smetla ho sebou. Dopadli na hadího kněze, který skončil napíchnutý na krátké kopí v Ophisině ruce.
Boj se znovu rozhořel a magická klec kolem Dayera zakolísala, ale vydržela.
Ophis, stále ječící, se vztyčila a znovu vyrazila k Aasimarce, jenže sebou podivně škubala, ačkoliv neměla žádné zjevné zranění. Selunne probodla jednoho Juan-ti, odkopla ho z řemdichu na ostatní a vrhla se na hady na Leaenině straně. Ta ještě předtím popadla jednoho z nich a rychle něco pronesla, načež ho také vší silou strčila zpět k ostatním a obě se vrhli k zemi.
Juan-ti narazil do svých druhů a než se kolem něj stačili prohnat,
,,vybuchl". Magická klec kolem mladého půlelfa zakolísala a zmizela.
,,Zase Marocovo požehnání?" usmála se Selunne a smetla z ramene zbytek jednoho z Juan-ti. Rychle vyskočily na nohy a rozeběhly se k Dayerovi. Vytáhly ho do stoje a pustili se do pár zbylých hadích lidí, zatímco couvali před, teď už mlčící, Ophis. Leaena nohou do něčeho narazila a Paucitas ji strhl k zemi.
,,Zničte to.." zachroptěl a cosi jí podával. Vypadalo to jako kámen, ale jakoby pulzoval vlastním životem.
,,To je její srdce" pokračoval z posledních sil barbar
,,Zabijete ji tím že to zničíte, ale normální zbraň nestačí"
Leaena si všimla spálených rukou a podle dechu měl ve stejném stavu i orgány
,,Zničte to..." zachroptěl ještě jednou a zemřel. Dívka sevřela prsty kamenné srdce a vtom se znovu ozvalo zaječení. Na poslední chvíli uhnula ráně sekyrou a málem se dostala přímo do rány srpu, kdyby ji Selunne nestrhla k sobě. Ophis ale pozvedla halpartnu a další zbraně které nepoznávali a byli by se zařadili na seznam jejích obětí, kdyby sebou podivně neškubla a neposkytla jim tak další vteřinu. Dayer je odtáhl kousek dál a podařilo se jim dostat seč jí za záda, ve kterých měla zabodnuté dva šípy.
,,Garo!" vykřikla radostně Selunne, když se ohlédla a spatřila zlodějku s lukem uprostřed místnosti. Napnula tětivu a vypustila další šíp.
Leaena hodila kamenné srdce na zem a vší silou se je pokusila rozseknout, ostří se ale odrazilo bez jediného škrábnutí.
,,Ophis se náhle skoro hystericky rozesmála.
,,Myslíš že jsem tak hloupá? Vyjmula jsem si vlastní srdce z těla a zaopatřila je kletbou, které každého zabije" pronesla a opovržlivě se ohlédla na Paucita
,,Škoda, býval užitečný, i když se mu jeho služba zřejmě příčila.
Žádná vaše ,,dobrá" magie na ně nezapůsobí"
Obrátila se znovu na Leaenu.
Ta se na ni na vteřinu dívala a pak si vzpomněla na něco, co jí kdysi řekli v rodném městě.
,,Garo?" vykřkla a rozeběhla se za dívkou, zatímco Selunne s Dayerem se postavili Ophis.
,,Půjč mi svou dýku"
Garator beze slova vytáhla zbraň z pouzdra a podala jí ji. Leaena si ji vzala a obrátila se zpět.
,,V tom případě použiji jinou magii"
Ophis zařvala vztekem a hrůzou, když si všimla argentitem vykládané rukojeti, ale to už Leaena vší silou sekla a vše zmizelo v oslepujícím výbuchu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | Web | 23. dubna 2010 v 12:02 | Reagovat

To jsem zvědavá, jak to bude dál :D Mě se zdá báječná:) ostatně jako vždy:)

2 leaena09 leaena09 | 1. května 2010 v 22:01 | Reagovat

No tak nejdřív krityka a pěkně od zadu.
Ten konec bych možná nechala víc otevřenej aby byl čtenář více naplej  -asi bych skončla po tom,,Myslíš že jsem tak hloupá?  to by bylo možná napínavější   - ten tvuj konec je taky napínavej ale takovej nemastnej neslanej.
Možná bych nechala žít  ( zatim )
Paucita - kdo teť zachrání jeho ženu a dceru  * ale možná jsou už straceni. Nebo autorka nechce dále rozvíjet tuhle linyji osudu. ... ?
A proč nezemřela když se taky pokusila rozbít to kamené srdce?? Paucitus zemřel při pokusu jej zničit ne??

Selunne probodla jednoho Juan-ti, odkopla ho z řemdichu na ostatní a vrhla se na hady na Leaenině straně

Tahle věta je divná možná bych tam nedala to probodla  - řemdichy mněli drťit a né bodat  * bodat se víc hodí k dýce jako sekat k meči.

Hlas jako krev a trny ?? moje fantazije je veliká ale tohle si jen tak při čtení neuvědomýš  /* když něco čtu tak vychutnávám děj, nechávám se unášet na vlnách ale rozhodně se nepozastavujuse nad každým slovem  abych se zamyslela co namená když řekneš krev a trny tak mě nenapadne žádný druh hlasu. Podle mě by takováto spojení měla být jen u něčeho naprosto jasného * a je velice těžké něco takového správně udělat. Její hlas byl pichlaví a bodající v uších,,, ostrý a temný,,, její hlas byl hrubý a její smých bodající .........  .

zazačátku to bylo velice přehlené a dobře čitelné  - a velice se my líbila ta vsuvka s tím vyděním  - ta byla velice pěkně udělaná a donutila mě přemýšlet o tom co čtu a po chvíli my toé vše došlo. Chvíli si mě tam napínana  - myslela jsem si že jsem stracená a po chvilce my došlo kde jsem a najednou bylo po tom a začlo něco jiného  * to se my velice líbylo.
,,Zase Marocovo požehnání?"  - to se my moc líbilo tahle část se ti povedla  - zase oživení.

Jinak to bylo velice pěkné, napínavé  - v bojích se zlepšuješ :-)  ke konci možná trochu chaotyčtější. Moc dobře se my to četlo  - něco takového bych si přečetla v dobré náladě když bych měla chuť na změnu a chtěla se trochu pobavit  -* žádný čajíček to rozhodně nebyl. :-)

3 leaena09 leaena09 | 1. května 2010 v 22:07 | Reagovat

uf už jsem se lekla že to bude delší než povídka ale naštěstí ne . Já vím trochu my to trvalo a moc se omlouvám ala nějak jsem neměla náladu na čtení  - měla jsem toho dost chodim teť na skupinovou terapiji  - myslím že by ti pomohla  - tím nechci říct že si blázen jako já ale mě to pomáhá utřídit myšlenky a nutí mě to o některých věcech přemýšlet  - myslím že by na terapiji mělo chodit spousta lidí z mého okolí. Hodně by se naučily od ostatních.

4 leaena09 leaena09 | 1. května 2010 v 22:08 | Reagovat

moc se těším na další pokračování  
pac a pusu
pac a pusu

     leaena

5 Amia Amia | 1. května 2010 v 23:01 | Reagovat

A takhle, milé děti *ukazuje na komentář 2* by se mělo kritizovat vždy  
XD ;)

6 Toren-Tvé Sbé Toren-Tvé Sbé | Web | 6. července 2010 v 22:36 | Reagovat

No,docela chaotické ale přesto velmi pěkně napsané...boj se blíží ke konci a jsem dost zvědavej jak to dopadne :)

7 Swech Swech | E-mail | Web | 19. června 2012 v 14:42 | Reagovat

Super, blog......

8 Amia Amia | 22. června 2012 v 11:14 | Reagovat

[7]: Dik  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama