Čarodějka

15. května 2010 v 17:59 | Amia |  Krátké

Poprvé po letech jsem se vracela domů. Čím víc se náš dům blížil, tím hůře se mi šlo; vak jako by byl s každým krokem o kousek těžší a i nohy mě přestávaly poslouchat.
Od chvíle, kdy jsem rodičům, hlavně otci, oznámila, že hodlám nastoupit do magické školy, se mnou v podstatě nemluvili. Oba byli vždy velmi prakticky založení a nejinak tomu bylo u mého bratra. Naproti tomu já jsem se v jejich každodenní realitě vždy ztrácela. Doteď neumím ani vařit.
Kupec, právník nebo politik, to byla ta správná zaměstnání, ale čaroděj? To už by snad byl lepší i ten bojovník. Sice mají všichni v hlavě seno, ale alespoň se musejí potýkat s každodenním světem. Čarodějové, kněží a jim podobní se
naopak zabývají něčím, co často není ani z tohoto světa, vytvářejí něco co tu nebylo... Ne. Je to moc... odtržené. A jejich jediná dcera zahanbí rodinu tím, že se právě k tomuhle upíše.

,,Haló? Je někdo doma?"
Dům byl temný a pustý. Nejistě jsem ho celý procházela než jsem si vzpomněla, že se ve městě právě koná trh. Tam moji rodiče obchodníci nemohli chybět. S povzdechem jsem si odložila věci u dveří a vydala se do města; u sebe jsem si nechala pouze svoji dýku a zelený plášť, ukazující že jsem čaroděj - začátečník. Výrazné barvy či zdobení mohli mít pouze mistři.
Při chůzi městem si mě lidé dost prohlíželi, koneckonců, Masar bylo jakési ,,Město obchodu". Každoročně se sem na svátek listí sjížděli snad všichni obchodníci světa a nabízeli zde své zboží. Obyčejně středně velké město tak narostlo do nevídaných rozměrů, nejen o prodávající, ale samozřejmě i kupce.
Proplétala jsem se davem, až jsem konečně dorazila na hlavní tržiště, kde měli moji rodiče už léta právo na jedno z nejlepších míst. Ano, další důvod, proč jsem dle jejich názoru zahanbila naši rodinu. Masarská ,,obchodnická princezna" a stala se čarodějkou. Hrozné.

Starší žena se měla co ohánět. S manželem vedli tenhle krámek už léta a vždy na svátek listí v něm dokonce i spali. Soukromého života si v tu dobu zrovna moc neužívali, ale jim to nevadilo. Kdyby ano, nebyli by tam kde dnes. Dříve, krátkou dobu po tom co se vypracovali, jim v něm pomáhali děti, ale syn už měl vlastní starosti a dcera... o té radši nemluvit. Hlavně ne před manželem, toho její volba ranila mnohem víc.
,,Zdravím ", ozvalo se u dveří.
,,Prosím?" otočila se tím směrem a ztuhla. Přesně na tom místě, kde ji před lety viděla naposled, stála její dcera a nejistě se usmívala. Také vypadala stejně jako tenkrát, až na výraz v obličeji. A měla na sobě plášť čarodějů. Vzápětí jí ale výhled zakryli další zákazníci, jež se právě nahrnuli dovnitř a ona se jim musela věnovat.
Nabízela to i ono, lidé si navzájem podávali dveře a když konečně odcházel poslední, byla již téměř noc. Zavřela za posledním a chvíli stála nehybně; skoro se bála se podívat. Ale když se odhodlala, byla tam. Nehybná jako socha, nejistě se usmívajíc.
,,Lero? Jsi to ty?"
,,Ahoj mami."

Nenapadlo mě co bych měla dělat tak jsem jen stála a pozorovala matku. Ta chvíli vypadala, že snad omdlí, vzápětí nedůvěřivě, až nakonec nasadila svůj ,,smlouvající výraz".
,,Co tu děláš?"
Chvíli jsem nechápala. ,,Cože?"
,,Ptám se tě..", vrátila se matka k pultu a obešla ho
,, ...co tu děláš?"
,,No.." zakoktala jsem se
,, ..vracím se domů, co jiného?"
,,Naposledy jsi docela pospíchala s tím, abys už byla pryč."
Než jsem stačila něco říct, bouchly dveře krámku a s poryvem větru dovnitř kdosi vešel.
,,Proč jsi nezamkla? Hned jak zavíráme přeci...", otec se zarazil, když spatřil svou ženu ve společnosti čarodějky. Až po chvíli v ní poznal svou dceru. Jenže narozdíl od matky, jeho vztek zjevně
nepřešel ani trochu.
,,Vypadni."
,,Tati..."
,,Řekl jsem.."
Venku se najednou ozvala rána a všichni tři jsme se tam otočili. Hned za ní následovaly další, když se najednou jeden z protějších domů vzňal. Odskočili jsme ode dveří, ale já vzápětí vyběhla ven. Rychle jsem se rozhlížela po původci, když se těsně za mnou objevil otec se starou vysloužilou sekyrou.
,,Tati běž se schovat."
,,Neporoučej mi, co mám dělat, čarodějko!", vyštěkl a zmizel v jedné z ulic. Mezitím začínalo hořet více a více domů, ze vzdálenějších konců sem doléhal stále hlasitější křik a kolem proběhla nějaká rodina. Nejdřív jsem nevěděla co mám dělat, ale nakonec jsem se rozeběhla k západní straně města, odkud se vynořili ti uprchlíci a kde nejspíš budou původci zmatku.
A taky ano. Byli to barbaři, obvykle se skrývající v západních Temných hvozdech. Čas od času podnikli nájezd na některou blízkou vesničku, ale ještě nikdy nezaútočili na město a navíc takhle brzo. Zprávy o napadení vždy přicházeli uprostřed nebo na konci zimy.
Domy u městské zdi většinou hořely a odevšad se ozýval hluk boje a křik zmatených lidí. První barbar, kterého jsem zahlédla, se právě se chtivým výrazem sápal na nějakou ženu. Zastavila jsem se, rychle zamumlala kouzlo a poslala ho na něj. Silný poryv větru ho strhl a odhodil až na zeď nejbližšího domu. Hned se zvedl a jakmile mě zahlédl, rozzuřeně se ke mně s křikem rozběhl. Jeho řev přilákal několik jeho spolubojovníků, takže v další chvíli se jich na
mne řítilo snad pět. Díkybohu si jich všimlo i několik mužů z města, kteří kolem mně utvořili jakýsi obranný val, abych mohla v klidu čarovat. Usmála jsem se a spolu s nimi se pustila do obrany města.

Bylo to těžší než jsem myslela, ale nakonec se barbaři obrátili na útěk. Postupovali jsem za nimi, dobíjeli opozdilce a sem tam jsem někoho i chytili a vzali si zpátky co ukradli. Když jsme postoupili až k hradbám, několik mužů s kušemi za nimi poslalo pár šipek a já ještě dvě nebo tři kouzla. Na hranici Hvozdu se jejich vůdce, sedící na koni, ještě otočil a zahrozil městu sevřenou pěstí a pak také zmizel mezi stromy.
Lidé zajásali. Barbaři tak rychle ještě nikdy přemoženi nebyli, většinou spíše naopak. Vypálili osadu kterou přepadli, pozabíjeli většinu obyvatel a odnesli co mohli. Požáry už také uhasínaly a ani hradby nebyli poničené, jen brána ležela v troskách, u které už stejně stály rozestavené stráže. Shodou okolností jsem byla blízko, došla jsem tedy až k ní a pomocí několika jednoduchých kouzel zařídila novou. Okolostojící na ni chvíli nevěřícně zírali, ale když jsem se chtěla vytratit, obklopilo mě několik lidí a nadšeně děkovali. Rudá rozpaky jsem se nakonec odtrhla a rozeběhla se zpět do středu města, k obchodu mých rodičů.
Náměstí vypadalo naprosto normálně, veškerý ,,boj" se odehrál na západě města. Rodiče stáli ve dveřích obchodu, otec se sekyrou přehozenou přes rameno a o něčem zuřivě diskutovali. Zamířila jsem k nim a když si mě matka všimla, rozeběhla se mi naproti.
,,Lero! Kde jsi byla? Jsi v pořádku?" Usmála jsem se. Na okamžik jsme znovu vypadali jako rodina.
,,Nic mi není, byla jsem..."
,,Co sis sakra myslela?!" přerušil mě otec, tyčící se nade mnou, stejně jako když jsem byla malá a něco provedla
,,Nechat tady matku samotnou a jen tak běžet přímo do té vřavy?!"
,,Ale já..."
,,To byla práce pro vojáky, měla sis hledět svého!"
,,Jsem čarodějka!" neudržela jsem se a také jsem zvýšila hlas
,,Mohla jsem pomoct a taky jsem to udělala."
Otec zrudl vzteky a ještě něčím a když znovu promluvil, říkal to nebezpečně tiše.
,,Čarodějnictví tě nejen neuživí, ale co jsem teď viděl tě rovnou zabije. Pokud vás v té tvé škole učí tohle, je to ještě horší než jsem si myslel. Navíc, možná, že teď sem ti barbaři nějakou dobu nepáchnou, ale co až zjistí že tu žádní čarodějové nejsou? Přijdou v mnohem větším počtu a všechny tu pozabíjí! Nejen že jsi svou rodinu zahanbila zvolením tohohle pseudo-povolání, ale navíc jsi právě odsoudila celé město! Jdi pryč, Lero, a už se nevracej. Nejsi v mém domě vítána."
Jeho řeč mi vyrazila dech. Podívala jsem na matku, které sice stály v očích slzy, ale ve tváři měla stejný výraz jako otec.
Vzdali se mně. Už v okamžiku, kdy jsem se napevno rozhodla že se vyučím magii jsem věděla, že to otce rozzlobí nebo dokonce zklame, protože ho tím dle jeho názoru zahanbím, ale netušila jsem, že ta ,,potupa" bude natolik velká, aby se mně zřekl. A nejen on, i matka. Ještě chvíli jsem na ně zděšeně hleděla, než jsem se otočila a rozeběhla se pryč, zpět pro věci a ven z města. Lidé přede mnou uhýbali, plášť se za mnou vzdouval jako vlny a podzimní vítr mi sušil slzy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 leaena09 leaena09 | 19. května 2010 v 22:22 | Reagovat

moc pěkný  - soce moc smutný ale pěkný
myslím ale že bych na tom jednu věc vylepšila  - docela je my nelíbyla jedna věta
  Obyčejně středně velké město      místo toho bych dala Običejné středně velké měso.        

nejspíš je to jen překlep

tak jí jdu číst dál
Ps. fakt ti řekl taťka že psaní je k ničemu a že se tim neuživíš??

2 Amia Amia | 7. června 2010 v 11:50 | Reagovat

Jop, překlep. Díky, opraveno :)

Ps: Je to povídka. Ne deníkový záznam :O

3 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 7. prosince 2010 v 20:22 | Reagovat

Myslim že z té povídky by se jednoho dne mohl stát zaklad vetsího příběhu no ale to je na tobě mě se teda líbí (a to nemám taky čarování zrovna v lásce:-) )

4 Amia Amia | 8. prosince 2010 v 21:46 | Reagovat

Díky moc  :D (neznám zkratku pro červenajícího se smailíka ;) )

5 keri keri | Web | 17. října 2011 v 13:30 | Reagovat

je to sice smutné, hlavně ten konec, kdy zjistila, že se jí zřekla rodina, ale velice dobře se mi to četlo je to pěkné :)

6 JohnyKraken JohnyKraken | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 1:40 | Reagovat

Super blog ;-)

7 generic cialis online generic cialis online | E-mail | Web | 12. srpna 2017 v 13:24 | Reagovat

Hello There. I found your blog. This is a really competently written article.

8 Smithb813 Smithb813 | E-mail | Web | 9. prosince 2017 v 11:58 | Reagovat

This event occurred rigt after the time Mario return to the Mushroom Kingdom so it had to take place after babfddagadkgdedk

9 Smithk447 Smithk447 | E-mail | Web | 5. ledna 2018 v 5:07 | Reagovat

Heya im for the first time here. I found this board and I find It really useful &amp it helped me out much. I hope to give something back and help others like you aided me. ccdbdedbeacgabck

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama