Záznam žití

6. května 2013 v 22:58 | Amia |  Myslím, tedy jsem
(26.7.2013 editováno)

Blog jako deník postrádá tu nejhlavnější vlastnost deníku. Soukromí. Tajemství. Nezpochybnitelná možnost být upřímný.
Protože když ani svým vlastním myšlenkám nejste upřímní, nepotřebujete ho.

Nechce jít do svého pokoje, nechce si mě tam přivést, nechce,
abych to tam viděl, a hlavně - nechce se mnou šukat.
"Já tě mám ráda, možná víc, než když jsme spolu chodili. Ale už tam
není to pnutí…," snaží se mi vysvětlit v koupelně, kde mi
kroutí v puse svým kartáčkem.
"Sex není nic čistého, je to jen chtíč. Já vím, že můžu
napsat Michalovi ošukej mě, a on mě ošuká."
Ach jo - já tohle nikomu napsat nemůžu.
K. H. Mácha - Deníky



Psaní si blogu jako deníku je snaha o zviditelnění se, nebo prosba o takové komentáře, jaké chcete slyšet. Pochvala, poplácání po zádech, nevěřícné vzdechy na ten nespravedlivý život a nadávky na partnery, kteří dotyčného opustili, hnusné rodiče (kteří pro nás, až na skutečné výjimky, chtějí to nejlepší a všichni si to uvědomujeme), zasedlé učitele a tak dál. Chlubení se s prvními výtvory je prosba o pochvalu, která pak ale ukazuje dobré vychování chvalitele, ne um prosícího.
Je to snaha omluvit sám sebe a když pak přijde komentář, že ta Kristýna je ale fakt kráva, člověk se hned cítí lépe. Protože cizí nezaujatý člověk přece musí mít pravdu, zvlášť, je-li jich víc. Snaha zařvat ,,Já jsem tady, už teď jsem tady". Ještěže nebydlíme v obrovských milionových městech, už v našich Českých Budějovicích se ztratíme, co teprve tam, kde při cestě do školy nepotkáme jediného člověka, kterého už jsme předtím viděli. Jsme sami uprostřed davu, samota už dávno není podmíněná liduprázdnem.
Všichni potřebujeme být podporováni, samozřejmě. I já vás prosím o pochvalné komentáře na všechny ty pohádky, co zde zveřejňuji. A i když si hodně z nás říká o upřímnou kritiku a skutečně ji chceme, jeden dva takoví k jednomu článku nám stačí. Pokud by negativní reakce přesáhly třetinu, nedej bože jich byla většina, přirozená reakce je utéct... nebo se bránit. Odtud všechno to nepřátelství mezi blogery, nadávky ,,jak mi můžeš napsat tohle, když sama děláš toto".
Klasický příklad je starší bloger, který se nevybíravě vyjádří ke gramatice článku školáka a úplně pomine jeho obsah. Školák se vydá na blog staršího, najde si cokoli nebo jen nadává, že chtěl světu prostě něco sdělit. Starší se vrátí ať s takovou gramatikou nepíše nic a už to jede jedna radost.[*]
Blog jako deník nefunguje. Existují deníky určené k vydání, jistě, ale ty mají skutečně formu bližší beletrii. Pisatel je jen další postava v textu, která vše prezentuje tak, jak to vidí ona. Hlavní hrdina vlastního románu.

Vždycky mě zajímalo, proč by si někdo chtěl psát veřejný deník. Ze své podstaty je každý život stejný a pokud nejste možný budoucí mistr republiky ve sportu či nejste extrémně chytří, proč by někoho cizího měl zajímat zrovna váš život? Známky ve škole, s kým jsem šla pak ven a proč zrovna s tou krávou Kristýnou, když ji nesnáším?
Můj deník nepopisuje snad jedinou událost. I tak je stejně jako ostatní plný bezvýznamností, které jsou něčím důležité jen pro mě. Ale jen mým očím jsou také určené. Proč si někdo chce psát oxymóron, jako je ,,veřejný deník"?


[*] Tímto vás prosím, abyste mě upozornili na případné gramatické chyby. Dělám je hlavně v čárkách a shodě podmětu s přísudkem.
Fakt, mluvte


Editace 26. července
Už to chápu. Mám strašnou, strašlivou chuť vykřičet svou frustraci do celého světa, protože doma zkrátka nikdo neposlouchá. A anonymita blogu, jakkoliv lehce prolomitelná, je k tomu ideální
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 agrenej agrenej | E-mail | Web | 11. května 2013 v 12:44 | Reagovat

Opravdu jsem nepřišel tady hledat chyby, u tvých článků to je stejně těžké :-D , přišel jsem si přečíst zajímavý článek a opět bylo mé očekávání naplněno. :-)
Je opravdu zajímavé zamyslet se nad tím, kolik myšlenek z veřejných deníků je napsáno dle skutečnosti a kolik jich ve skutečnosti prošlo úpravami, aby autor byl vnímán tak, jak touží být vnímán...

2 Elenya Elenya | Web | 14. května 2013 v 14:20 | Reagovat

Při čtení mé oči žádnou chybu nepochytily. Třeba jsem je přehlédla, nevím. :)
A k článku...napsán velmi působivě a dle mého pravdivě. Já bych si nikdy nemohla psát deník osobní, natož veřejný, to není nic pro mě. Netoužím po pozornosti a opravdu se s takovými věcmi z mého života nesvěřuji cizím lidem. Já si píšu svůj deník uvnitř sebe, ve své hlavě. Všechny důležité okamžiky, jak už pozitivní, či negativní si pamatuji, to mi k životu stačí. :)

3 Miky Miky | Web | 20. června 2013 v 13:42 | Reagovat

Celý můj blog je v podstatě deníkový a popravdě nevím, kde se bere ta touha po zveřejňování částí soukromí. Asi se mi na tom líbí právě to, že každý v podstatě prožívá totéž. Dává mi to pocit, že jsem úplně normální člověk z davu.
Sama deníky ostatních čtu poměrně ráda, baví mě představovat si, jaká ona osoba asi doopravdy je. Většinou poznáš, co je pravda a co je poněkud přihnuté nebo přikrášlené.
A taky je potřeba si uvědomit, že kdyby lidi nebavilo nahlížet do soukromí jiných, bulvární tisk by to mohl zabalit.

4 Vendy Vendy | Web | 26. června 2013 v 19:11 | Reagovat

To je zajímavé zamyšlení. Je fakt, i deníkové typy nezveřejňují úplně všechno (až na pár mírně výstředních vyjímek). Ale myslím, že je to spíš snaha zanechat někde stopu, většinou to jsou lidi, kteří jsou okolím vnímáni jako nezajímaví. Nikdo se nechce cítit nezajímavý, zvláště pokud zajímavý je, jen nepochopený svým okolím. (Opravdu není tak lehké najít si spřízněnou duši!, se kterou můžeš probírat počasí, recepty, problémy s láskou, vlastoruční výtvory, filmy, herce, recwenze, knížky, výlety, plány, sny...).
Není deníčkování jako deníčkování. Znám dva blogy vyloženě deníčkové, které se dají číst hodně dobře, mají svůj styl a mají nadhled. Většinou jsou blogy tak nějak směs všeho, včetně deníčků.
Psát o soukromých trablech je jedna věc, psát tak, aby člověk i zaujal a vtáhl do svého světa někoho neznámého, je druhá věc. Je to jak s nadáním - každý umí noty, ale ne každý umí komponovat. Nebo jinak, každý umí psát, ale ne každý má spisovatelský talent. :-)
Přesto blog deníčkové ani jiné nezavrhuju, je to nejjednodušší forma, jak se trochu vyjádřit, prezentovat - a jak si najít trochu spřízněné duše.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama