Víla za sklem

26. srpna 2013 v 1:30 | Amia |  Krátké
Slova! Zrádná slova!
Milovaná, povznášející, přinášející úlevu a zájem. a stejně tak zrádná, nešťastná, krutá.
Zrádná slova, neochotná být jaká je chceme a přicházející téměř vždy, když se to nehodí!
A přesto je miluji. Ta proklatá slova.


,,Pánové, myslím, že nám došly možnosti."
,,A nápady také."
Zvenčí se ozýval řev a rány. Společnost kolem stolu se po sobě chmurně podívala a každý jednotlivě přemýšlel o tom, jestli se vypařit rovnou nebo se ještě stavit pro rodinu. Než se stačili rozhodnout, ačkoliv se někteří už skoro zvedali k odchodu, ozval se zvuk pro tento čas dosti nepatřičný.
,,Ale ne, ještě nám nedošly všechny možnosti," zasmál se neoblíbený člen rady.
,,Máš snad někde schovanou armádu, Evie?" ušklíbl se na něj jeden z mužů. Tázaný mu ale škleb vrátil.
,,Něco takového."


Rada byla snad poprvé ráda, že tentokrát vyšla řada právě na Eviovi, aby je hostil ve svém domě. Vyvedl je totiž z místnosti a zamířil rovnou do sklepa, což by nebylo tak lehké, kdyby museli ještě předtím vyjít ven do ulic.
Po mnoha schodech, vedoucích stále dál do podzemí, otevřel Evius masivní dveře přímo svítící v tmavé chodbě. Vypadaly totiž, jako kdyby byly vyřezané z břízy.
Za nimi se objevila plynovými lampami silně osvětlená místnost, na jejíž druhé straně stálo něco, co by si pánové spletli s obyčejnou zdí s třemi zasklenými okny, kdyby ta zeď nebyla ze stejného materiálu jako dveře a okna tam, kde je nikdo nemohl vidět. Hlavní účel zasklených oken, zvláště takových jaké byly tady, se složitě vyřezávanými okenicemi (i když ve stylu převládal hlavně starý způsob) byl totiž právě v tom, aby na nich vlastník ukazoval své bohatství. Tato ukázka byla oceňována mnohem víc, než praktický účel.
,,Co to má znamenat?"
,,Tady máš tu svou armádu, Evie?"
Pohrdání radních znělo z každého jejich slova i pohledů, kterým svého neoblíbeného člena častovali. Stařec se ale nenechal vyvést z míry, přistoupil až k bílé zdi a pokynul i ostatním, aby přistoupili blíž. Jakmile tak neochotně učinili, zaťukal na sklo. Pánové se po chvilce, kdy se nic nedělo, zvědavě naklonili blíž a nahlédli dovnitř, neviděli ale nic, než klasicky vybavený prázdný pokoj. Samozřejmě až na to, že se ten pokoj nacházel hluboko ve sklepeních a za stěnou z březových prken. Evius ale zrudl vzteky a než si radní stačili začít šuškat, několikrát silně zabušil na okno.
Tabulky zařinčely, jak se třely samy o sebe, zatímco okenice se nepohnula ani o třísku. Ještě ani nespustil ruku zpět k tělu, když se na opačné straně skla objevila jiná. Černá hrubá dlaň, špinavá a plná mastnoty, která lnula ke kůži a ještě více podtrhovala sprostotu ruky, zanechala na vycíděném skle otisk. A hned za ní se objevila... dívka.

Pánové ještě několik vteřin zmateně těkali očima a hledali původce špinavého otisku, za sklem ale skutečně stálo jen ono děvče.
Zlaté vlasy jí ve vlnách spadaly kolem obličeje, nesepjaté jedinou sponou, tváře skoro u uší měla zarudlé, jinak byla bledá jak by správná mladá dáma měla být. Na sobě měla světlé jednoduché šaty, které občas nosily bohatší měšťanky. Odhalené paže ani šíji jí nezdobil jediný šperk. Když na ně mlčky pohlížela z druhé strany skla, vypadala jako víla z pohádek, nebo křehká skleníková květina, která zvadne, pokud se zasadí ven. Sklo a stěna dojem jen umocňovali. Jediné, co do té představy nezapadalo, byly téměř dokonale černé oči, tak tmavé, že nebyl poznat rozdíl mezi panenkou a barvou a černé neotesané ruce špinavé až k loktům.

,,Tohle je ta tvá možnost?" zeptal se pohrdavě další člen rady, když opadlo první překvapení z osvětlené místnosti, bílých dveří a dívky za sklem.
,,Holka?"
Zbytek radních se díval jeden na druhého a posměšně se ušklíbali.
,,Ano, tohle je ta moje možnost," odvětil chladně Evius. Radní to na okamžik zaskočilo, ovšem, jen na ten okamžik.
,,Ženská?"
,,Ani to ne, holka? Chceš ji za ně snad provdat? Vypadá, že je v tom správném věku.
Evius pozdvihl uraženě hlavu a neodpověděl. Otočil se na dívku, která si ale dál prohlížela hosty. Evius opět praštil do skla, až zapraštělo. Dívka k němu pomalu otočila hlavu způsobem, jaký ho zřejmě naštval ještě víc a trhl hlavou směrem ke kamenné stěně za sebou. Teprve díky tomu si pánové všimli několika zaprášených bambitek a pistolí, poličky s vyrovnanými krabičkami nábojů, byla tam dokonce opřená i jedna vzduchovka, jaká se už dávno nepoužívala. Tak dávno, že teď by z ní mohl být výstavní kousek, kdyby ovšem nestála nedbale odhozená do kouta, kde barvou pomalu splývala se stěnou, tolik na ní bylo starého prachu a usazenin. Nesčetně dýk různých velikostí a s různě zdobenou rukojetí, několik revolverů, samostatných i v sadách po dvou. A všemožné další předměty, jejich účel nebyl na první pohled znám.
Evius si zjevně vychutnával překvapení ostatních radních.
,,Měli jste o mně pochybnosti?"

Nejstarší člen, muž kterého i ostatní radní uctivě oslovovali pouze ,,Pane", se na něj otočil.
,,Pochyby nás ani na okamžik neopustili, Evie. Říkal jsi, že máš možná řešení, ale jediné, co jsme zatím viděli, je nějaké ubohé děvče vězněné pod tvým domem. Pokud vím, dceru nemáš, můžeš nám to tedy, prosím, vysvětlit?"
Evius znovu zrudl vzteky, jako na zavolanou ale v pokoji potemnělo jedno světlo po druhém, až jediné svítící lampy byly ty, které osvětlovaly přední část a u jednoho z oken se vzápětí znovu objevila dívka. Evius vytáhl z kapsy cibulové hodinky a odklopil víčko. Z vnitřní strany zmáčkl drobné tlačítko (někteří pánové se po sobě podívali s údivem, jak se mu to s jeho prsty mohlo podařit), hodinový strojek se odklopil ještě jednou a pod ním se objevil jiný.
Evius stlačil zamáčkl jiné tlačítko přímo uprostřed a celý strojek znovu zavřel. Teprve potom sáhl po svazku klíčů a vybral z něho jeden ozdobený jedinou rytinou po celé jeho délce. Ten zasunul do klíčové dírky pod jedno z oken, které si předtím pánové nevšimli a až teď tak mohli vidět, že ta část stěny jsou vlastně dveře.

Ty se otevřely bez jediného zvuku a její obyvatelka zamířila ke stěně pokryté zbraněmi.
Tentokrát ale už vůbec nevypadala jako víla z pohádky. I když dojem neskutečna kolem sebe šířila pořád. Přísně stažené vlasy měla v týle svázané kovovou sponou, kterou jako by tvořilo mnoho malých drátků. Dokonale bílou, mužskou košili s rukávy u zápěstí staženou provázky, aby jí příliš dlouhé rukávy nepřekážely, překrýval dámský vrchní korzet, ovšem s porůznu našitými poutky nebo kapsičkami, kam dívka právě s cvičenou zručností vkládala náboje. Ruce měla pečlivě vydrhnuté, vidět ale byly jen prsty v bezprstých rukavicích s dosud černými půlměsíci pod nehty, takže si pánové nemohli být jisti. Dámských kalhot, které byly sice ještě spíše vzácností, ale již nijak neobvyklou, a vysokých bot si skoro nevšimli, ovšem hned dvou opasků, každého s dvěma zbraněmi, těch už ano. A tří dýk, které si zasunula do bot.

,,Evie."
Starý pán se snažil již poněkolikáté upoutat mužovu pozornost, ten si ale plně vychutnával výrazy na tvářích ostatních radních.
,,Evie."
Teprve když se pán posunul ze svého místa a postavil se přímo mezi Evia a ostatní, teprve v tu chvíli si ho oslovovaný všiml. S mrzutým výrazem se na starého pána podíval, zatímco za nimi se ozývalo tiché cvakání a klapání, jak si dívka vybírala zbraně.
,,Ano?"
Tón rozhodně neodpovídal tomu, s kterým se na pána většinou obraceli.
,,Stále jsi nám nevysvětlil nejen své počínání, ale ani kdo to je."
Evius se na starého chvíli díval s výrazem, který ostatní členy pobuřoval. Ale právě když otevřel ústa a chtěl něco říct, až nepříjemně blízko nad jejich hlavami se ozvala rána, která jim připomněla, proč do sklepení vlastně původně přišli. Evius zavřel ústa a rty mu zvlnil samolibý úsměšek.
,,Jak jsem říkal, mám řešení."

Otočil se a došel k dívce, která už nějakou chvíli nehybně stála čelem k nim, v ruce už jen krátký kabátek. Kromě všeho zvláštního, co na ní už tak bylo, měla na dolní části tváře ještě připevněnou masku. Zakrývala jí nos, ústa a bradu a kromě rytin neměla jiné zdobení. Evius došel k dívce, znovu vytáhl cibule a druhou rukou vyzkoušel, jestli maska drží. Zřejmě byl spokojen, s úsměvem v koutku úst totiž poodstoupil, schoval cibule zpět do kapsy a kývl směrem k východu ze sklepa.
,,Jdi," řekl pouze. Dívka si oblékla kabátek a zakryla tak košili i zbraně, díky čemuž vypadala jako každá jiná měšťanka z vyšší střední vrstvy a vyšla ze dveří.
Evius se obrátil k ostatním členům rady.
,,Udělejte si pohodlí, pánové, a možná bychom si mohli udělat i čaj, hned vedle mám ještě jednu pracovnu. Asi za hodinu nebo dvě bychom měli moct bez problémů vyjít nahoru, v naší a nejbližších čtvrtích už by měl být tou dobou klid."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elenya Elenya | 26. srpna 2013 v 19:13 | Reagovat

Pořádně odstrá a drsná víla. Válečný duch skrytý pod prvotní maskou nevinnosti. Mám tak ráda ženské hrdinky, je to krásná změna a vyzdvihuje to naše něžné pohlaví v mužských očích. :)

2 agrenej agrenej | E-mail | Web | 8. září 2013 v 19:28 | Reagovat

Píšeš opravdu krásně. :-) Poměrně klidná povídka protkaná tajemnem s jasnými podtóny ohrožení a nebezpečí.:-)

3 Ilma Ilma | Web | 30. října 2013 v 13:37 | Reagovat

Píšeš krásně, nezvykle. :)

PS: Já píši většinou kratší části, aby to někdo vůbec četl. ;) Marcy je dívka z kojeneckého ústavu, odkud si ji maminka chtěla adoptovat. Někdy hned v úvodu to bylo okrajově naznačeno. Proto až tolik nevnímá, že u sebe matku nemá, nestihla si natolik zvyknout, aby ji za matku považovala.

4 Amia Amia | Web | 30. října 2013 v 22:30 | Reagovat

[3]: Děkuju *červená se* :)

Áha, tak to jsem přehlédla. Že ji neporodila jsem pochopila až v kapitole z ústavu, myslím. Tam kde se zmiňuje že na papíře její není.
Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama