Dopiš příběh: Letní setkání

30. května 2014 v 14:00 | Amia |  Dlouhé

Protože mi Agrenej jinak nedá pokoj, dávám ho už teď a ne příští týden :-)

Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh", původně u Siwy. Začátek příběhu naleznete na blogu Agreneje, a to ZDE.


Nestačila se ani nadechnout... a propadla se dál.
Ledový vzduch kolem jí vehnal do zavřených očí slzy a po pobytu v horkém letním dni najednou nemohla ani dýchat.
Dopad na zem jí vyrazil z plic poslední zbytky vzduchu, takže jen kašlala a ronila další slzy. Když se její tělo konečně uklidnilo, kromě zběsile bušícího srdce, otevřela oči. Tmavě fialová pustina kolem, široko daleko jen mírně zvlněná krajina. Až na jednu věc. Vysoko se tyčící věž nedaleko před ní.
Pořád ještě roztřesená se napůl omámená zvedla a vyrazila k záchytnému bodu. Ani si neuvědomila, že je bosa a na tvrdé zemi za ní zůstávají zvlhlé stopy, které ale za pár vteřin stejně znovu mizely.
Promrzlá, uslzená a pořád trochu mimo sebe se dostala až skoro k věži. Do ticha zvučného prázdnotou, které dosud vládlo, se s náhlostí střely vmísilo množství skřeků, skřípání, hlučení a ran. Dvě paže ji znovu popadly, tentokrát ji ale místo záchrany před pádem vnesly do vzduchu a předaly množství jiných.
Luciin výkřik se vmísil mezi rej ostatních. Nesla ji stvoření nejrůznějších tvarů i velikostí a všechna skákala, tancovala a vřískala a blížila se k věži. V šeru vládnoucí krajině se téměř ztrácela, splývala do jednoho obrovského nesprávného patvaru. Dívka se marně bránila rukám nesoucím ji nad hlavami těch stvůr. Křik zanikal v jejich vřískání a zmítání se ji jen předávalo dalším a dalším.
Blížící se věž najednou vypadala hrozivě, v jejím temném vchodu se ztrácel dav příšer a jejich křik umlkal. Lucie vřískala až ji bolelo hrdlo, přesto se blížila stejnému otvoru, který se stával stále větším.

"NE!"
Dívka sebou škubla a otevřela oči. Hned je musela zase zavřít, jak ji sluneční světlo oslepilo.
"Jste v pořádku?"
Mladík s knihou v ruce se na ni podíval lehce znepokojeně a naznačil uklidňující gesto.
Lucie se na něj podívala jako ve snách a zavrtěla hlavou.
"Ne - e, díky."
Mladík pokýval hlavou a vrátil se ke knize. Lucie si přejela rukou po čele a zvedla se ze země, na které seděla. Byl to jen... nic to nebylo. Usmála se pro sebe. Asi by se měla prostě najíst.
Chtěla sejít z kopce a vrátit se do městečka, ale jen co zvedla hlavu, její kroky se zastavily. Už ve městě byla. Na loučce těsně před polozbořenou hradní věží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 agrenej agrenej | E-mail | Web | 30. května 2014 v 16:50 | Reagovat

Velmi zajímavě pojato. :-) Podařilo se ti to sepsat zajímavě. :-)

2 Elenya Elenya | Web | 30. května 2014 v 17:57 | Reagovat

Pořádný zvrat vzhledem k tomu, jak to začalo. Moc povedené. :)

3 Amia Amia | 31. května 2014 v 0:43 | Reagovat

[1]:  Agreneji, došla ti slova! :D
[2]:  :)

4 Simix Simix | Web | 1. června 2014 v 20:08 | Reagovat

Krásný blog :)

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 15:39 | Reagovat

Panejo, tohle mě opravdu velmi vtrhlo =D Až děsivě moc mi to připomíná část jistého příběhu, kterou jsem psala před nedávnem... =) To, co bylo mým záměrem, se Ti porařilo sepsat mnohem, mnohem poutavěji, věrněji a poetičtěji, než mě samotné=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama